Panský hamr

Kapitola z knihy: Toulky po vodě. Mlýny na řece Úslavě.
Hnojská V. 2011. 

Muzeum jižního Plzeňska v Blovicích

Když na počátku 19. století stoupala poptávka po železářských výrobcích, postavila v roce 1824 správa zelenohorského panství nový hamr mezi vesnicemi Srby a Ždírec. Protože podle srbských letopisů si místo oblíbila kněžna Vilemína, manželka zakladatele hamru, nechal jej Jeroným Colloredo – Mansfeld na její počest nazvat Vilemínovem.

Podle vodní knihy bylo dne 29. listopadu 1876 založeno normální znamení u vrchnostenského hamru v obci Srbech. Starý jez dosahoval délky 26,6 m a na obou březích byl řádně obezděn. Jez byl dřevěné rámcové konstrukce vyplněné kamennou dlažbou. Voda nesměla být jezem více nadržována, než určoval cejch, a to proto, aby se zabránilo v cestě zpáteční vodě k mlýnu Václava Barocha ve Vrčeni. Až do této doby jez Barochovu mlýnu nezpůsobil žádnou škodu.

Dříve nad tímto jezem býval rybník, podle starých pověstí tam byly prý dokonce rybníky tři. Pod nimi stávaly mlýny, v nichž se však nemlelo obilí, ale zlato. Jediným dokladem zlatorudných mlýnů, které tu mohly být někdy za cisterciáků, tzn. před husitskými válkami, je mlecí kámen, hromady (tzv. sejpy) kolem řeky Úslavy a několik pomístních názvů, např. „U Kola“. Jeden z　mlýnů byl i v místech, kde se říká „U Jezu“. Ten zanikl nejpozději kolem roku 1501 spolu s　rybníkem Lušťovem. V roce 1560 je již uváděn jako pustý.

O tom, že tu byl minimálně jeden rybník, svědčí dochovaná torza hrází např. u jezu. Rybník s　největší pravděpodobností zanikl před rokem 1838, protože na katastrální mapě není již vyznačena rybniční parcela jako rybník, ale jsou tam luční parcely jednotlivců. Hráz bývalého rybníka je v těchto mapách asi ze dvou třetin zachována. Pouze asi třetina byla následkem protržení odplavena a zplanýrována do výše zděných jezových pilířů.

Po velké vodě, která strhla starý jez, byl v roce 1889 postaven nový
a zároveň byl vyměněn jeho práh a zkontrolován cejch. Již o rok později si majitelé luk nad jezem stěžovali, že jim velká voda zadržená zvýšeným jezem poškodila louky.

V roce 1890 byl hamr vrchností předán do správy lesního úřadu, který bývalý hamr přestavěl na pilu, v níž se vyráběly šindele. Podle Sbírky listin a plánů ke vložce Vodní knihy chtěl lesní úřad zvýšit práh a cejch kvůli větší vodní síle. K tomu však nedošlo. Šindele se tu vyráběly jen velmi krátce a znovu se sem vrátila vůně kutého železa.

V roce 1932 Marie a Karel Plavcovi, spoluvlastníci a majitelé panství Zelená Hora, zažádali o vodoprávní projednání projektu provozovny na výrobu železářského zboží ve Vilímově v bývalém hamru. Tento podnik měl být zřízen místo stávající šindelky. Projekt byl schválen a již v roce 1933 došlo k vodoprávnímu normování celého podniku i s příslušenstvím. Kolaudaci byl přítomný zástupce zelenohorského panství pan Altman a Josef Zíka z Podhůří čp. 9, který měl provoz z počátku v nájmu a později ho dokonce odkoupil.

Vodní právo sahalo od jezu (650 m nad hamrem) až k ústí vodní strouhy zpět do Úslavy (cca 1 km pod hamrem). U jezu, u levého břehu řeky, byl vedle levostranného jezového pilíře vtok do závodního náhonu. Ten byl uzavíratelný pomocí stavidla o šířce 1,10 m a výšce 1,15 m. Od jezu vede mezi loukami a podél staré cesty náhon 650 m dlouhý až k malé vodní nádržce (hloubka 0,8 m a plocha 10 arů) přímo nad hamrem. Z nádrže byla voda vedena buď otvorem závodního stavidla do dřevěných vantroků, nebo jalovým otvorem pro přebytečnou vodu do hlavního potočiště Úslavy.

Vantroky byly podle vodoprávního výměru z roku 1934 dlouhé 15,3 m
a široké 1,34 m. Voda v nich dosahovala za normálních okolností 0,80 m. Z vantroků mohla být voda pouštěna na dvě vodní kola otvory ve dně. Menší kolo mělo vnější průměr 2,80 m a šířku mezi věnci 1,10 m a nacházelo se ve vzdálenosti 5,22 m od začátku vantroků. Toto menší vodní kolo rozhýbávalo 2 brushamry na dřevěných ramenech.

Větší kolo bylo zavěšené 13,75 m od začátku vantroků. Jeho vnější průměr měřil 3 m a šířka kola mezi věnci 1,30 m. Toto vodní kolo pohánělo vzdušné odstředivé čerpadlo pro kovářské výhně.

Udržování a obsluha celého vodního díla náležela jeho majiteli. Provoz byl osvětlen elektrickým světlem z vlastního dynama.

Než mohl Josef Zíka začít vyrábět, musel si nechat zhotovit nové lopatkové kolo, na jehož hřídeli byla navlečená dvě litá palcová kola, která poháněla dva buchary na dřevěných ramenech. Každý z nich vážil 100 kg. Buchary si zhotovil Zíka sám ve svém dalším provoze v Podhůří. Základy pro buchary byly zhotoveny z velkých zapěchovaných dubových pařezů okovaných zděřemi.

Staré lopatkové kolo nově pohánělo místo šindelové pily vzdušné odstředivé čerpadlo, které pomocí rour vhánělo vzduch do kovářských výhní a šamotové pece. Dále byla tímto kolem poháněna vrtačka a také nůžky na stříhání plechu.

Vodní kola byla opravena, stejně jako vantroky. Kola bývala spouštěna pomocí ležatých stavítek ve dně vantroků ovládaných pomocí pák přímo od bucharů. Kola nebyla zastřešena. Do podkolí byla zavedena nová lávka se zábradlím. Veškerá místa řemenových kotoučů a ozubená kola byla nově ohrazena zábradlím, aby se zamezilo úrazům.

V  provozovně byly postaveny dvě výhně s dostatečně vysokým komínem, který měl profil 30/30 cm a čněl 3 m nad střechu a byl ukončen drátěným košíkem, jenž zamezoval úletu jisker. Ve střeše byly zřízeny světlíky nad pracovním místem za účelem lepšího osvětlení. Starý krov byl stažen „kleštěmi“, protože na něj měly vliv otřesy vodních kol a pak bucharů. Ve štítech byla nově umístěna okna a vrata.

Hamr byl na jedné okapové straně zapuštěn hluboko do země a druhá strana byla tzv. návodní – sousedila s náhonem. U provozovny byl pro dělníky postaven i záchod s nepromokavou krytou žumpou a v dílně byla umístěna bedněná skříň na šaty a umývárna.

Pan Zíka vyráběl v nářaďovém hamru lopaty, krumpáče, skoby, kramle, orací nože, pluhy, motyky, sekery, dláta, pořízy apod. Provozovna byla umístěna v budově, kde před 50 lety býval hamr. Nářaďový hamr byl v provozu až do roku 1959. Podle majitele byl nazýván Zíkovým hamrem (Páv, 1995).