Aktuální počasí

Počasí dnes:

24. 6. 2018

zatazenosde

Bude oblačno až zataženo, místy přeháňky nebo slabý déšť. Denní teploty 14 až 18°C. Noční teploty 10 až 6°C.

Přehrát/Zastavit Další

Navigace

Obsah

Divadelní kroužek v Srbech v letech 1952 – 1961

 

   Mezi světovými válkami působily v malé vesničce Srby dva divadelní soubory. Jeden vyvíjel činnost v rámci Dělnické tělovýchovné jednoty (DTJ) a druhý kroužek ochotníků při Sboru dobrovolných hasičů (SDH). Oba soubory zanikly po květnové revoluci roku 1945.
   Již v roce 1951 se zvažovala možnost založit nový divadelní soubor, ale k jeho skutečnému ustavení došlo až na schůzi po Novém roce 1952. Kroužek byl veden pod Českým svazem mládeže (ČSM). Vlekle se tehdy diskutovalo, zda hrát díla českých či světových autorů nebo jen „mělkou povrchní zábavu“. Dle kroniky zvítězil „dobrý a zdravý názor šířit mezi lidem realistická a klasická díla.“ A tak jako první byla studována národní báchorka J. K. Tyla „Strakonický dudák“.
   Až do roku 1952 neměly Srby jeviště ani osvětlovací techniku. Kulisy byly staré a k okamžitému použití neupotřebitelné. Problém nastal i s financováním souboru, který nebyl MNV ani ČSM finančně podporován. Ani TJ Sokol nebyl kroužku nakloněn a odmítl zapůjčit parket složený v té době na hřišti a vydaný na pospas povětrnostním vlivům. Na zhotovení konstrukce pódia, jeho portálu a dalšího zařízení nakonec poskytl úvěr vedoucí mistr n. p. Chodské pily ve Dvorci, Jan Silovský, v podobě potřebného řeziva. 
   Soubor se vrhl na budování jeviště, ale to zabíralo čas potřebný pro zkoušení hry. Proto nebylo možné, jak kronika praví, hru „náležitě ideově propracovat.“ Ještě při generální zkoušce bylo prý slyšet více pilu a rány kladiv nežli hlas účinkujících. Navzdory tomu, že řada srbských občanů z nepochopitelných důvodů nepřála divadlu a dokonce se pokoušeli práci divadelníků zmařit, podařilo se na 8. března 1952 připravit premiéru. Ještě v 19. hodin se dokončovaly poslední úpravy na jevišti a připravovaly se scény. Ve 20.30 byl sál úplně zaplněn.
   Režisérem hry byl St. Pflegr. Na hudbě spolupracovali p. Boubel a p. Syrový. V divadle nechyběla nápověda v podání L. Rutrleho. Scénu připravil J. Janoch a osvětlil K. Janoch. V hlavních rolích se představila jako královna víl Lesana R. Trhlíková, jako lesní panna Bělena M. Markvartová, jako polednice Rosava R. Janochová. Roli dudáka Švandy zahrál St. Pflegr, Vocílku J. Chaloupek, muzikanta Kalafunu P. Rutrle. Celkem se představení účastnilo asi 25 účinkujících.
   Hra byla v Srbech uvedena celkem třikrát a byla obecenstvem vřele přijata. Podle kroniky řada lidí přišla na všechna tři představení. Prvního představení se zúčastnila komise LUT (Lidové umělecké tvořivosti), která po představení souboru věnovala poukaz na 1 m3 řeziva. Soubor byl komisí chválen, ale byly mu vytknuty i nedostatky. Zároveň však komise doporučila, že by hra měla být sehrána i v jiné obci či městě.
   Již 23. března 1952 se podařilo uskutečnit představení v Nekvasovech, kde byly odehrány dvě reprízy. V Nekvasovech existoval také divadelní soubor, ale nebyl zrovna činný. Srbští nekvasovskému souboru zapůjčili divadelní literaturu a ti pak nastudovali do léta hru A. Jiráska „Lucerna“.
   Strakonický dudák byl sehrán i na nepomucké scéně v tamní Sokolovně. Hlediště však zůstalo poloprázdné, a to navzdory velké propagaci souboru. Kronikář situaci popsal následovně: „Šosácký maloměšťácký Nepomuk se rozhodl ignorovat venkovský soubor.“ Ani toto představení však neskončilo finančním deficitem.
   O den později (31. května 1952) byl soubor vřele přivítán zaplněným hledištěm neurazského divadelního sálu. Odměnou za povedené představení byly pozorné tváře a nadšený potlesk diváků. V kronice nalezneme úsměvnou poznámku o malém a chatrném jevišti, které ke konci představení hrozilo sesutím.
   Strakonický dudák byl sehrán také v Milči, a to dne 22. března 1953. Týž den byla uvedena na stejné scéně i Lucerna nastudovaná rovněž srbským souborem.
   Druhou hrou, kterou soubor nastudoval, byla veselohra V. K. Klicpery „Hadrián z Římsů“. Uvedena v Srbech byla premiérově 3. a v repríze 4. května 1952. V této hře vystoupilo asi 10 ochotníků (rytíř Světislav, pán na Čelákově – P. Rutrle, jeho dcera Ruměna – M. Florinskaja, sestra rytíře Jenovefa – M. Zdvořáčková, Hadrián z Římsů – L. Rutrle, jeho sluha Jehoň – V. Mašek, Soběbor – J. Sládek, Želmír – J. Tafat, ml., Srpoš – J. Chaloupek, zbrojnoš na Čelákově – F. Sládek, duch – J. Silovský). Hru režíroval opět St. Pflegr. Masky vytvořil V. Boubel, který byl zároveň nápovědou a scénu osvětlil K. Janoch.
   Před představením panovala značná nervozita, protože ještě 2 hodiny před začátkem nebyly přivezeny kostýmy z Prahy, kde byly objednány u „Služby lidové tvořivosti“. Snad i kvůli této nervozitě nebyla tato hra již přijata tak příznivě jak první divadelní kus. Jiným důvodem neúspěchu mohlo být i využití staré češtiny či příliš rychlý spád hry.
   Třetí hrou nastudovanou srbským divadelním souborem byla Jiráskova „Lucerna“. Ta byla poprvé uvedena 6. prosince, pak ještě o den později a naposledy 13. prosince 1952. Navzdory obtížné scéně bylo toto představení pod režijním vedením S. Pflegra velmi zdařilé. Vynikající prý byla hudební spolupráce F. Sládka a V. Boubela. Kostýmy na toto představení měli ochotníci zapůjčené z plzeňského Vzletu.
   V květnu roku 1953 (23. a 24. 5.) byly uvedeny „Hrátky s čertem“ od J. Drdy. Jako v předchozích hrách i zde ukázal své výborné organizační schopnosti v režii S. Pflegr. Bohužel už ne všichni herci v sobě nacházeli dostatek elánu a schopností k nastudování textu. Neznalost se pak projevila na jevišti nejistotou. Nejvíce si režisér cenil výkonů Školastika v podání J. Tafata a Sarka Farky (P. Rutrle). Kladně hodnotil i výstup čertů (J. Janoch, S. Pflegr, M. Silovská) s Káčou (M. Rutrlová) nebo scénu Lucia (V. Mašek) s Káčou a Školastikem. Kvůli náročnému řešení scény nebyla tato hra reprízována mimo Srby. 
   O rok později bylo nastudováno představení „Hejtman Talafús“ od E. Klenové jako variace „Bratrstva“ od A. Jiráska. Tato veršovaná hra nebyla obecenstvem náležitě přijata. Zůstala diváky nepochopena kvůli údajné neznalosti dějin husitského revolučního hnutí a díla A. Jiráska. Hra byla výrazně lépe přijata při repríze uvedené v Milči 4. dubna 1954.
   Na podzim roku 1954 (2. října) připravil ochotnický spolek „Pestrý večer“, který byl pokusem o pásmo dobré a hodnotné zábavy. Program doprovodili hudebníci ČSD Nepomuk. Předvedeny byly scény z Tylovy „Paličovy dcery“, z básní K. J. Erbena, J. Wolkera, ale na pořadu byl také Molier či Shakespeare. Zpívaly se i národní písně (H. Boubelová a D. Kubíková), které měly obrovský úspěch. Obdobný „Večer dobré zábavy“ byl uveden 14. dubna 1956 a o 4 roky později (16. ledna 1960) se soubor k této akci vrátil a uvedl poslední „Zábavný večer“. Na programu byl Stroupežnického „Zvíkovský rarášek“, Čechovův „Medvěd“, Horníčkův „Fotograf své doby“, Gorkého výstup Saténa ze hry „Na dně“, Dykovy dvě části z básně „Milá sedmi loupežníků“ a nechyběl ani zpěv národních písní.  
   Před Vánoci roku 1954 byla uvedena Tylova „Paní Marjánka, matka pluku aneb Ženské srdce“. Ve hře hrálo 11 ochotníků. Kostýmy opět zapůjčil plzeňský Vzlet. Obecenstvu se hra velmi líbila, ale soutěžní komise LUT nebyla zcela spokojena a upozornila na určité nedostatky. Režisér se bránil, že soubor je pouze ochotnický, ne vždy se sejdou na zkouškách všichni účinkující a zkouší se v nevytopeném sále, což v zimních měsících je pravé utrpení a velká oběť. Hra byla reprízována opět v Milči, kde byla vřele přijata a pak ještě v březnu roku 1955 na malém jevišti v obci Víska.
   Již v únoru roku 1955 bylo uvedeno další představení – „Sládci“ od K. J. Erbena. Ve hře hrálo 8 účinkujících opět pod režijním vedením S. Pflegra. Hra se velmi líbila díky svému veselému ději a srozumitelnosti. O týden později (20. února 1955) byla i tato hra reprízována v nedaleké Milči a pak 9. května ve Vísce.
   Další hra byla nastudována až v roce 1956. Poprvé 22. ledna byla v Srbech uvedena Vrchlického „Noc na Karlštejně“. Před započetím studování hry bylo rozhodnuto seznámit se s místem děje, a tak se 11. června 1955 uskutečnil zájezd na Karlštejn a zároveň bylo shlédnuto představení Národního divadla přímo na hradě. V hlavních rolích byli obsazeni V. Mašek (Karel IV.) a M. Rutrlová (Eliška). K repríze došlo 29. ledna v Zahrádce. Místní ochotnický soubor vyšel tomu srbskému vstříc především při stavbě scény. Další dvě reprízy byly uvedeny v Prádle v květnu roku 1956. Divadelním představením byl obnoven prádelský ochotnický soubor, který záhy začal pracovat na Stehlíkově hře „Selská láska“.
   Pravidelné návštěvy pracovníků LUT a Okresního domu osvěty byly trnem v oku řadě ochotnických divadelních souborů. Především, jak kronikář S. Pflegr poznamenal, byl problém ve špatné volbě slov pracovníků k ochotníkům, kteří byli jejich přístupem odrazeni od mnohé další práce. Přístup pracovníků LUT a Okresního domu osvěty nakonec způsobil, že soubor trpěl nedostatečným počtem členů. Proto v roce 1957 nebylo žádné představení připraveno. Obdobná situace nastala i v roce 1958. Až těsně před koncem roku se začalo s přípravou dětského představení „Královna rudých máků“. Stejně jako představení dospělých i dětské vystoupení režíroval S. Pflegr. Představení mělo být poprvé uvedeno k MDŽ, ale kvůli nemoci režiséra se odložilo až na 28. března 1959, kdy zaznamenalo obrovský úspěch.
   Dětské divadlo znovu vlilo elán do žil dospělých ochotníků. Již 18. a pak ještě 19. dubna roku 1959 bylo uvedeno představení „Zlý jelen“ od V. K. Klicpery. Po domácím úspěchu byla hra reprízována v Chlumech (soubor Osvětové besedy Chlumy na oplátku sehrál v Srbech hru A. Jiráska „Vojnarka“) a v Milči.  
   Na den 30. září 1959 připravil ochotnický spolek na požádání Družstevní dožínky. Na přípravě programu se podíleli: J. Chaloupek st., V. Boubel, M. Skala, S. Pflegr a L. Rutrle. Dále účinkovali členi Osvětové besedy, ČSM, JZD a školní mládež. Program na návsi byl rušen poměrně silným větrem. Z návsi šel průvod s alegorickými vozy na hřiště TJ Sokol. Vozy představovaly práci zemědělce od doby roboty až do dnešních dnů. Účinkující předali dožínkový věnec předsedovi JZD a jeho manželce kytici. Před celou akcí byla vzorně uklizena celá obec, která v den Dožínek „jen zářila čistotou“. 
    Poslední divadelním kusem nastudovaným v Srbech se stal Moliérův „Chudák manžel aneb Jíra Danda“ uvedený v roce 1961. Tato „veselá hra byla obecenstvem velmi vděčně přijata.“ K řešení scény použili ochotníci kulisy zakoupené od Oblastního divadla J. K. Tyla z Plzně. Veselohra byla opět reprízována v Milči.
   Působením a rozšiřováním televizí postupně klesal zájem občanů o místní kulturní akce. Jeviště bylo uložené na několika místech a často se stěhovalo. Portál a vlastní konstrukce s podlahou byly uloženy ve sklepě MNV, kulisy v kůlně hostince. Časem došlo k odcizení konstrukce jeviště i s podlahou, a to včetně sololitového portálu. Plátna, uložená ve skříni MNV, byla částečně již v roce 1961 rozebrána. Předseda kronikáři řekl, že byla dána k vyprání – od té doby je nikdo neviděl stejně jako řadu dalších rekvizit.  Tak smutně skončila kultura a ochotnické divadlo v malé obci.

Zdroj: Pamětní kniha divadelního kroužku v Srbech. 1952 – 1961. St. Pfleger. ulož. OÚ Srby

Vendula Hnojská
Muzeum jižního Plzeňska v Blovicích

 

Zpět na poslední prohlíženou stránku

Stránka

  • 1

 

 

 

 

 


Stránka

  • 1